Fondy kvalifikovaných investorů (FKI) získávají v posledních letech na značné popularitě, proto není od věci si tento typ investičního nástroje blíže popsat. Zaměříme se na odlišnosti oproti standardním retailovým fondům, rizika, jejich investiční strategie a koncepci zařazení do portfolia.
FKI patří do stejné skupiny investičních nástrojů jako fondy kolektivního investování. Na rozdíl od retailového příbuzného, kdy se minimální investice pohybuje od pár korun, lze do FKI investovat od 1 milionu korun. Někomu se to může zdát hodně, ale vězte, že ve srovnání s evropským standardem to je cca 3x méně. V EU se běžně startuje na 100 až 125 tisíci euro. Z pohledu legislativy tak trochu vybočujeme, ale na druhou stranu si nižší vstupní částku „vynahrazujeme“ vyplňováním investičního dotazníku. U vyšších částek (od 125 000 EUR) totiž stačí pouze čestné prohlášení kvalifikovaného investora. Má se obecně za to, že již výše vstupní investice zamezuje retailovému investorovi (čti nezkušenému anebo tomu, kterého je nutné více chránit) investovat do rizikovějšího FKI. Takhle jednoduché to však není, rozhodně bohatý člověk se automaticky nerovná zkušený investor a rozhodně ne každý FKI je rizikovější než retailový fond. Nicméně se předpokládá, že pokud člověk má finanční rezervy v řádech milionů, tak už nějaké zkušenosti má, nebo případná ztráta finančních prostředků nebude znamenat jeho existenční potíže. Proto je vstup do FKI nastaven takto vysoko a je potřeba prohlásit, resp. podepsat prohlášení o kvalifikovanosti, co se týče pochopení povahy rizik, likvidity a strategie daného FKI, případně že má dostatečný majetek či investiční či pracovní zkušenosti s obdobným typem investičního nástroje.
Obsahově můžeme narazit na stejná FKI jako retailové fondy. V ČR dnes převažují FKI zaměřená zejména na nemovitosti. (Rizikovější) rozdíl FKI oproti standardním fondům pro oblast nemovitostí je například v tom, že FKI nemusí dodržovat 20% likvidní složku nebo povinnost hloubkového ocenění portfolia probíhá 1x ročně vs. 2x ročně u retailových fondů nebo mohou používat násobně vyšší finanční páku (tj. externí financování na dluh). Další podobnost můžeme sledovat také u smíšených strategií, kde (rizikovější) rozdíl FKI je například v tom, že nemusí udržovat minimální podíl na jednoho emitenta v portfoliu (nižší diverzifikace), může používat finanční páku, deriváty, spekulovat na pokles trhů aj. Důležité je zdůraznit, že FKI MOHOU používat volnější limity, ale nemusí. V dosti případech mohou být FKI méně rizikové než jejich retailoví protějšci a derivátové investiční nástroje nebo nástroje spekulující na tržní pokles mohou naopak použít pro účely zvýšení bezpečnosti a ochrany investorů před propady. Vždy je nutné se podrobně seznámit alespoň s KIIDem nebo lépe se statutem fondu, kde jsou přesně vymezeny mantinely, ve kterých se pak musí portfolio manažer pohybovat. Ale to by měl udělat každý u každého fondu bez ohledu, zda se jedná, či nejedná o FKI.
Kromě těchto FKI, podobných svou strategií či výběrem investičních instrumentů jako jejich retailoví „bráškové“, existují zcela odlišné FKI, zaměřené např. na úvěry, pohledávky, pojistky proti přírodním katastrofám, reverzní hypotéky a na tzv. Private Equity. Všechny tyto kategorie mají tu výhodu, že investují do nástrojů s žádnou nebo omezenou vazbou na standardní akciové či dluhopisové trhy, což je činí dobrým diverzifi kačním prvkem v portfoliu. Zajímavou skupinou jsou právě zmiňované Private Equity – společnosti jakéhokoliv druhu a zaměření, počínaje start-upem až po velkou a zavedenou korporaci. Tyto společnosti však nejsou obchodované na akciových burzách. Proto mají FKI nižší periodicitu oceňování (většinou kvartální), a proto v případě požadavku prodeje podílu nelze očekávat vypořádání během několika dnů. Zcela obvyklý je několikaletý lock-down (nemožnost vůbec prodat svůj podíl v prvních x letech) anebo prodej s nutností oznámit svůj záměr 6-12 měsíců před jeho realizací. Tato omezení jsou logická, jelikož není možné jen tak prodat část fabriky či stroje, jako tomu je v případě prodeje určitého počtu akcií na burze za tržní cenu v kterýkoliv okamžik. Pokud je investor srozuměn s těmito likvidními omezeními, má na výběr z velice pestré nabídky Private Equity FKI investujících např. do technologických start-upů, průmyslových podniků nebo zelené energetiky.
Bonitní investoři si tak mohou pomocí FKI složit velice pestré a dobře diverzifikované portfolio, navíc s nízkou korelací na finanční trhy. Samozřejmě čím více volných milionů, tím se tvoří portfolio lépe. Asi by nemělo docházet k tomu, že investor s jedním volným milionem představujícím většinu jeho majetku investuje do jednoho FKI, ač třeba se širokým záběrem aktiv v rámci své smíšené strategie. Na druhou stranu i s jedním milionem se dá docela dobře poskládat portfolio z několika různorodých FKI, pokud jsou spravovány jednou investiční společností. Lze to např. v rámci produktu (portfolia) Avant Flex od správcovské společnosti Avant, kde si poskládáte portfolio na míru dle individuálních potřeb či preferencí. Stačí splňovat podmínky v součtu minimálně milion a dodržovat minimální výši investice vybraného FKI, což se pohybuje okolo 100 až 200 tisíc. Tímto způsobem můžete investovat do diverzifikovaného portfolia 5 až 10 FKI pod jednou smlouvou.
Když už jsme u Avantu, většina z jeho spravovaných FKI podmíněně garantuje určitý minimální výnos (cca 5–7 % p. a.). Jak funguje tato garance? Existují dvě třídy akcií. Jedna (investorská), která má jednak garanci minimálního výnosu, ale také omezení toho maximálního. Druhá (zakladatelská), která žádnou garanci minimálního, ani omezení maximálního výnosu nemá. Do této třídy investují zakladatelé fondu a v případě dosažení ročního výnosu vyššího, než je maximální limit u investorské třídy, dojde k distribuci výnosů právě do té zakladatelské, tzn. zakladatelská třída fondu v tomto období dosahuje vyšších výnosů. V opačném případě „dotuje“ zakladatelská třída tu investorskou, aby investoři obdrželi minimální výnos za období, kdy se fondu tolik nedařilo. Záleží tedy na poměru aktiv mezi oběma třídami. Pokud je v zakladatelské třídě dostatečný „polštář“ pro krytí případných ztrát investorské třídy, investoři mohou v klidu přečkat i několik období horšího tržního období bez poklesu hodnoty jejich portfolia a dosahují stále minimálního garantovaného výnosu. Jakmile se ale polštář vyčerpá, investoři participují na tržním výkonu dané strategie 1:1 bez garance do té doby, než se opět polštář naplní. V současné době je poměr pro investory u většiny takto fungujících tříd fondů velmi pozitivní a dokázal by investory ochránit před krátkodobými propady.
Tento článek vyšel v Magazínu Colors of Finance (Podzim2021)
Sdílet článek
